– Podpora: https://svobodnykrestan.wordpress.com/podpora
Další naše skvělá videa můžete najít na Herohero 🔸 https://herohero.co/worldhistorycz
🔹🔹🔹
…V každém křídle bylo asi 250 mužů. V noci byla taková zima, že se na okenních tabulích tvořil centimetr ledu, ale i tak museli tito vězni spát v nočních košilích s rukama nad přikrývkou. To mělo zabránit masturbaci. Každou noc probíhalo několik kontrol a každý, kdo byl přistižen bez spodního prádla nebo s rukama pod přikrývkou, byl vyveden ven, kde na něj bylo vylito několik kbelíků vody a musel stát hodinu venku v mrazu. Toto zacházení přežilo jen pár lidí. Měli také zakázáno přiblížit se blíže než na pět metrů k ostatním blokům a každý, kdo byl při tom přistižen, byl zbičován na „lavici“ a dostal nejméně 15 až 20 ran bičem. Josef Kohout válku přežil a v roce 1946 se seznámil se svým partnerem, s nímž zůstal až do své smrti v roce 1994, bylo mu 79 let.
Skutečnost, že tito vězni byli německy mluvící, jim v koncentračních táborech poskytovala určitou ochranu, protože jim mohla zajistit přístup k méně náročným pracovním úkolům, například k administrativním pozicím. Někteří mladší a atraktivnější muži mohli získat výhody ze sexuálního vztahu s kápem nebo dozorcem SS. Nicméně typicky izolované postavení homosexuálních vězňů jim značně ztěžovalo přežití. Předpokládá se, že v táborech zemřelo nejméně 3 100 až 3 600 vězňů s růžovým trojúhelníkem.
Homosexuálové mohli být vězněni a pronásledováni v koncentračních táborech i z jiných důvodů než kvůli své sexualitě. Někteří homosexuálové byli do táborů posíláni jako političtí odpůrci, Židé nebo příslušníci jiných kategorií vězňů. V těchto případech byla jejich sexualita zpravidla druhořadým důvodem jejich uvěznění a nosili odznak, který odpovídal jejich oficiální vězeňské kategorii.
Druhá světová válka začala 1. září 1939. Přestože zatýkání mužů podle paragrafu 175 pokračovalo po celá válečná léta, počet zatčených klesal, protože potřeby globální války převážily nad nacistickým tažením proti homosexualitě. Mnoho mužů, kteří byli odsouzeni podle paragrafu 175, vstoupilo nebo bylo odvedeno do německé armády. Armáda potřebovala posily a ve většině případů považovala sexualitu vojáka za druhořadou. Takový byl i případ Albrechta Beckera, německého scénografa, fotografa a herce, kterého nacistický režim uvěznil na základě obvinění z homosexuality podle paragrafu 175. Ke konci války, kdy německá armáda potřebovala více mužů, byl Becker propuštěn, aby mohl sloužit na východní frontě. Tam působil až do roku 1944. Albrecht Becker patřil k těm, kteří válku přežili, a zemřel v roce 2002 v německém Hamburku ve věku 95 let.
Na konci války nacisté zničili velké množství záznamů včetně archivu Říšského ústředního úřadu pro potírání homosexuality a potratů. Odborníci odhadují, že během nacistického režimu došlo k přibližně 100 000 zatčení podle paragrafu 175. Více než 53 000 z nich skončilo odsouzením.
Na jaře 1945 spojenečtí vojáci osvobodili koncentrační tábory a propustili na svobodu všechny vězně i ty, kteří nosili růžový trojúhelník. Konec války a porážka nacistického režimu však nutně nepřinesly pocit osvobození pro homosexuálně orientované muže. Ti nejenže zůstali odsunuti na okraj společnosti, ale sexuální vztahy mezi nimi zůstaly v Německu po většinu dvacátého století nezákonné. Mnoho mužů odsouzených za údajné porušení paragrafu 175 zůstalo ve vězení i po válce a další desetitisíce byly odsouzeny v poválečném období.
Homosexualita byla ve Východním Německu dekriminalizována v roce 1968 a v Západním Německu až o rok později.
Teprve v 90. letech 20. století německá vláda uznala „pronásledované homosexuály“ za oběti nacistického režimu. Když v roce 2002 vláda zrušila nacistické rozsudky za paragraf 175, homosexuálové, kteří trpěli v rukou nacistů, získali poprvé nárok na finanční odškodnění od německé vlády za bezpráví, které na nich bylo spácháno.
Kvůli přetrvávajícím předsudkům vůči sexualitě osob stejného pohlaví a pokračujícímu prosazování paragrafu 175 po většinu dvacátého století se mnoho homosexuálů bálo podělit o svá svědectví nebo napsat paměti.
Nikdy nesmíme zapomenout na tyto muže, kteří buď zemřeli, nebo přežili a zůstali poznamenáni až do konce svého života. Jejich příběhy a utrpení nám musí navždy připomínat nebezpečí diskriminace a rasismu a nenávisti vůči sobě navzájem, protože historie se často opakuje.
Upozornění: Všechny níže uvedené názory a komentáře jsou od členů veřejnosti a neodrážejí názory kanálu World History.
Neakceptujeme propagaci násilí nebo nenávisti vůči jednotlivcům nebo skupinám na základě atributů, jako jsou: rasa, národnost, náboženství, pohlaví, sexuální orientace. World History má právo zkontrolovat komentáře a smazat je, pokud jsou považovány za nevhodné.
► KLIKNĚTE na tlačítko ODEBÍRAT pro další zajímavá videa: https://www.youtube.com/channel/UCMkZyKwX-pLboRxgOeJUNCQ/?sub_confirmation=1